Instruktorský kurz – report

dne

Koncem ledna se Vašek vyjádřil, že se v Praze koná kurz pro instruktory lezení na umělých stěnách, akreditovaný Ministerstvem školství, a že by byl rád, kdybychom se proškolili. Adri, Jirka, David a já jsme tedy chytili příležitost za pačesy, což konkrétně znamenalo dva víkendy strávené v Praze. Bohužel žádný Staromák a Karlův most, jenom areál Fakulty tělesné kultury. Zde podrobnější report a pár postřehů.

Víkend první

10. – 12. února 2017

Kurz začínal  v pátek v sedm večer. Přijeli jsme trochu dřív, abychom se nejprve ubytovali. Dostali jsme pokoj pro čtyři, což byl pro Adri jako zástupkyni něžnějšího pohlaví kulturní zážitek. Každý si asi umí představit, jak to vypadá, když se sejdou tři chlapi pospolu, dva z nich navíc odtržení od svých drahých poloviček. Kluci si absenci kontroly bohatě vynahrazovali, a ač já jsem se z dohledu přítelkyně nedostal, nechal jsem se stáhnout taky. Adri nezbylo, než se začlenit.

Tebe, milý čtenáři, však asi v první řadě zajímá, co jsme se tam vlastně naučili a co to tobě přinese. Na první tři hodiny dlouhé přednášce, která končila až v deset večer, nic moc, teda až na jednu důležitou věc: nesměj se cizím příjmením, jejich nositelé mohou být milí lidé. Při čtení prezenční listiny vedoucím kurzu totiž padlo jedno takové hezké, pubertálně vtipné příjmení (které samozřejmě nebudu uvádět). Snažil jsem se zachovat diskrétní tvář jako každý rozumný dospělý člověk, ale udělal jsem tu chybu, že jsem obrátil pohled na Davida. V momentě, kdy se naše oči setkali, nastalo velké vesmírné porozumění, které vyvrcholilo srdečným výbuchem smíchu. Dotčená osoba naštěstí nebyla přítomna. Nejspíš kvůli podobným blbečkům, jako jsme my, chodí vždycky pozdě. Každopádně můžu říct, že jsme se později seznámili. Z neznámého se vyklubal vážně skvělej kluk, takže, Ty-Víš-Kdo, posíláme pozdravy! Zbytek přednášky se pak táhl, a jestli chcete někdo vědět, z jakých materiálů se vyrábí horolezecké stěny, lana, chyty, jaké existují na lezecký materiál normy, jak se jmenuje která část uvázku atakdále, pro pána krále, někdy se za někým z nás zastavte na stěně a dáme řeč.

Druhý den pak začínal nějakým tím lezením. Stěna na Fakultě tělesné kultury působila stísňujícím dojmem, a docela pochybuji, že splňovala všechny normy a kritéria, o kterých jsme byli předchozí den instruováni. Dobrým příkladem budiž: při bouldrování jest nutné kvalitní dopadliště! Nejsem si tak úplně jist, jestli se dají dvoucentimetrové karimatky považovat za dobrý dopad, naštěstí tu však stále byly dva gigantické, kdo ví čím plněné, polštáře. Jaké to je zapadat si do nich naštěstí před námi vyzkoušel jeden kolega. Odskočil si z výšky do duchny, která místo aby absorbovala jeho pád, se vytvarovala tak šikovně, že ho ihned po dopadu vystřelila pozadu do stěny, o kterou se praštil do hlavy. Asi nemusím říkat, že padat jsem potom již nezkoušel. Výuka se točila kolem lezení stylem toprope a testování řady poloautomatických jistítek, která ani neznáš, a troufám si říct, že většinu z nich ani poznat nechceš.

Po obědě nás čekal další přednáškový blok. Tentokrát se probírala historie lezení, ale maličko nesystematicky, padly i takové perly, že Hannibal, vojevůdce púnských válek, byl předchůdcem prvních alpinistů. No nevím, to ať si posoudí každý sám. Druhá část se věnovala obecným lezeckým pojmům, zkrátka taková lezecká abeceda: redpoint, pinkpoint, toprope, horolezectví, lezení, sportovní lezení, tradiční lezení, ledy, stupnice UIAA, francouzská, yosemitská… nejspíš nic, co by každý zapálenější lezec neznal.

Odpoledne pak následovalo další lezení. Základy lezení na prvního, vyzkoušeli jsme si nějaké to padání  a chytání. Vlastně jsme si po krátké instruktáži jen tak lezli, takže to uteklo rychle. Co mě potěšilo nejvíce – výuka uzlů.

Uzly jsou pro mě kapitolkou samy o sobě. Už dlouhou dobu jsem cítil, že by bylo třeba naučit se něco jiného než osmičku a suk, ale když jde o uzly, neznám nikoho, kdo by se mi v neschopnosti rovnal. Moc tomu nepomohlo, že lektor kurzu každý uzel ukázal jednou a měl za to, že je to dost. Nenaučil jsem se ani jeden. Naštěstí ostatní byli trochu šikovnější. Každý pochytil něco, což znamenalo, že mí kamarádi získali učedníka. Pochopitelně ne hned, uzly jsem drtil až o tři týdny později, doslova za pět minut dvanáct, abych nějak prolezl praktickými zkouškami.

V neděli ráno se začínalo na stěně, kde se probírala docela zajímavá materie. Vyzvěděli jsme mnoho způsobů, jak pracovat na stěně s dětmi, jak je zabavit, jaké s nimi hrát hry – všechno jsme si zkusili na vlastní kůži. Jediný problém vidím v tom, že náš oddíl žádný kroužek pro děti nevede. Kdyby to však někoho zajímalo víc, existuje o tom celá kniha.

Později se pak konala přednáška o tréninku lezce. Jednalo se však o absolutní základ a tréninkové literatury, která problematiku popisuje lépe, je dost. Zajímavé byly statistiky výzkumů, které tito vědci na FTK s lezci provádějí (popřípadě vycházejí z jiných, i zahraničních, fakult). Ty nám bohužel nebyly poskytnuty.

Po obědě se pak odehrávaly boulderingové závody. Rozdělili jsme se do týmů po třech, úkolem bylo vymyslet boulder, který všichni v týmu přelezou a, v ideálním případě, ostatní týmy ne. Nápad určitě zajímavý, ale v nevyrovnaných týmech lezců (kdy jeden lezl sotva pětky a druhý osmičky) moc zajímavé bouldery nevznikly. Teda až na jeden, na kterém jsme si všichni vylámali zuby. Vymyslel ho největší drtič kurzu Martin, který se přiživuje stavěním cest na obřích stěnách v Praze. Proč to ale zmiňuju: kromě Martina ten boulder vylezla i naše Adri, která s ním byla ve dvojici, a které byl boulder ušit na míru. Zadání ti dva splnili dokonale, protože kromě nich se boulder nikomu nepodařil přelézt v daném časovém limitu. Mně se to povedlo až dvě minutky po něm, a musím říct, že to byl fakt záhul. Palec nahoru pro Adri.

Jestli jste to někdo dočetli až sem, jste magoři a máte mé uznání. Na stěně si řekněte o certifikát poctivého čtenáře, protože si ho fakt zasloužíte.

Víkend druhý

4. – 5. března 2017

Vstávat ráno tak brzy, abychom stihli dojet na devátou do Prahy, není ta nejpříjemnější věc na světě. Říkali jsme si, že si kdyžtak zdřímneme na přednášce, ale byla to zrovna nejzajímavější přednáška z celého školení vůbec. V plánu byla původně obecná zdravověda, ale lektor řekl, že to je lehké, že nám pošle materiály a my si to nastudujeme sami. No, neposlal, takže kdyby se ti náhodou na stěně něco stalo, odbornou péči nečekej. Pravdou však je, že jsme se zabývali něčím mnohem zajímavějším, a to specifickými lezeckými zraněními.

Každý, kdo už nějaké to zraněníčko zažil, ať už prstů, loktů nebo ramen, asi ví, že si s nimi doktoři moc rady neví. Na internetu je sice tipů hodně, ale kde v tom vyselektovat to skutečně užitečné a pravdivé, to je panečku umění. Já už jsem si prošel ledasčím, takže mi výběr tématu udělal radost. Dost jsem díky předchozím zkušenostem věděl, ale i tak jsem se naučil hodně nového. Pochopil jsem trochu lépe funkci lezeckého pohybového aparátu, zejména prstů. Asi to ale znáš, přednáška, to je takové rychlé nalej-vylej, takže to chce mít kde hledat. Lektor slíbil, že pošle prezentace i k těmto zraněním, ale zatím se tak nestalo, nicméně s prázdnou neodejdeš: zapsal jsem si užitečnou literaturu. Problém nastane, pokud neumíš anglicky, lokalizaci nečekej. Níže řadím knihy podle užitečnosti:

  1. Make or Break: Don’t Let Climbing Injuries Dictate Your Success, Dave MacLeod (americký lezec, který si většinou zranění sám prošel)
  2. One move too many – How to Understand the Injuries and Overuse Syndroms of Rock Climbing, Thomas Hochholzer (údajně lékař a lezec z Frankenjury)
  3. Off the Wall : Exercises for Climbers, Lisa Wolfe

Minimálně jedna z knih jde zakoupit na eshopu na lezci, připravte si ale tučný obnos.

Zbytek dne jsme pak strávili na stěně, kde proběhlo nějaké to opakování z minulých lekcí a taky jsme probírali, jak správně stavět cesty. To jsme si v praxi i vyzkoušeli, ale zase po trojicích, což podle mě nebylo úplně ideální. Ono ve třech se shodnout na tom, jak má vypadat cesta, to je celkem umění. Doufám, že všechny rady brzy uvedeme do praxe a postavíme na stěně nějaké nové dardy.

Kdo si myslí, že odpoledne znamenalo padla, je na omylu, protože náš pokoj se proměnil ve studovnu a zkušebnu uzlů; přece jen bylo třeba nějaké ty znalosti prokázat. Z teorie jsem si hlavu moc nedělal, ale ty uzly, ty mi dávaly zabrat. Pokud si myslíš, že jsem úplný retard, když přes hodinu trénuju dvojitý dračák, tak máš naprostou pravdu. Když už jsem nadrtil jeden uzel, byl jsem z toho tak zmatený, že jsem zapomněl třeba i samotnou osmičku. Všecko se však zvládlo. Na žádnou pařbu na pokoji nezbyl čas ani energie, postupně jsme všichni vytuhli.

Další den se začalo na stěně praktickými zkouškami – ukázka uzlů, správných zásad lezení, vylosování praktických témat, která jsme předevšemi měli vysvětlit a instruovat. Vše proběhlo v pohodě, ale hádej jestli se mi nepovedlo ten dračák napoprvé posrat?

Po obědě pak následoval test. Myslel jsem, že to bude abcd pohoda lahoda, ani jsem pořádně nevěděl, na co by se nás mohli ptát. Pořád jsem všechny uklidňoval, že to bude easy peasy. Z testu se vyklubala písemná práce na hodinu, kde byly i ty největší pikantnosti, jaké jsem teda nečekal. Stejně nám to ale dali, a tím tento příběh vlastně končí. Hodně věcí bych asi dělal jinak, ale zkušenost to byla dobrá. Co je ale důležité: jsme instruktoři, jsme tu pro tebe, takže kdyby něco, tak se ptej.

PS.: Ale berem od teď dvě stě na hodinu 😀

PS2.: Některé části textu ber s nadsázkou. V případě úrazu ti samozřejmě pomůžem 🙂

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *