Lezení v umění

dne

Kdyby jste jej potkali na skalách, nebo někde při bušení na stěně nebo na boulderu, asi by jste si řekli, že je to normální lezeckej týpek. Jenže Vojta  Frӧhlich není jen lezeckej týpek, ale i uměleckej. No a tyto dva aspekty dotváří jeho život. Jak se lezení uplatňuje v umění? O tom už více v článku.

Vláďa (alias Ganzi) to tu už rozjel. A tak je i na nás ostatních, abychom tu něco přidali. Řekl jsem si, že první příspěvek, by mohl nastínit (snad nejen) potenciálnímu čtenáři můj pohled na lezeckou tématiku, který si utvářím z lehce nevšední pozice. Neb jsem člověk, kterého sice baví lezení, avšak především jako činnost relaxační. Mými zálibami a v podstatě i studijní náplní jsou především umění, hudba (snad kultura obecně), společnost a pedagogika. Proto bych vám rád nabídl čtení, ve kterém vzorec tohoto vidění bude patrný.
V prvním článku se zaměřím na propojení námi milovaného lezeckého sportu s uměním, tedy s uměním současným. Ano s tím, které nejspíše u většinové společnosti naráží na bariéry neporozumění a v podstatě oprávněně, neboť jednak je svou formou přeci jen těžší na zpracování našimi poznávacími mechanismy a jednak taky pro historický vývoj ve výchově a vzdělávání v oblasti kultury. Zkrátka doba, kdy se jen malovalo či sochalo v rámci určitého kánonu, či estetiky, tak a To je ale na jindy a na jinam.

Teď už však konkrétně k tématu tohoto článku. Jak se dá propojit lezení s uměním a proč to vůbec dělat? Pro odpovědi na tyto otázky nemusíme vůbec chodit daleko, neboť se nám tu vyskytuje našinec, jenž je nejen skvělým lezcem, ale i umělcem. Jmenuje se Vojtěch Frӧhlich a právě jeho práce, nám budou fungovat jako odpovědi a názorné ukázky toho, jak to doslova vypadá, když se spojí lezení a umění.
Frӧhlich je absolventem Akademie výtvarných umění. Již během studií jeho práce nabraly směr konceptuálního umění. Což je umění (existující zhruba od 60. let minulého století), které na první místo klade ideu, myšlenku, koncept daného díla, jenž povětšinou  bývá zhmotněné v jiné než tradiční formě. Pro Frӧhlicha oním médiem je jeho vlastní tělo. Možná se ptáte, jak může být tělo člověka médiem stejným, jako například malba? Zjednodušeně se dá odpovědět analogií ke sportu. Jak víme, kombinací různých sportů získáváme jednu disciplínu (například desetiboj, nebo i nešťastně zvolený formát lezení na Olympiádě 2020, viz článek od Ganziho). Podobně je to i v umění, které obecně můžeme rozdělit na výtvarné, muzikální, literární, filmové, divadelní, atd. Všechny tyto složky se postupně více a více prolínají. Proto se i tělo, které je spíše specifičtější pro divadelní, či jiný performativní projev, dostalo ve 20. století do výtvarného umění. Mezi jedny z prvních, kteří tělo začali užívat, byl v 60. letech Yves Klein, ten sám tělo přirovnával ke štětci. Jeho díla spočívala v obtiskování ženských těl na plátna za doprovodu autorských skladeb. Z těchto akcí vznikali tzv. antropometrie.

Antropometrie obtisknutých těl, Yves Klein

Zpět však k Vojtovi. Mezi jeho první akce patří například týdenní pobyt v zatemněné a uzavřené galerii Jelení či 24 – hodinové posouvání hodinových ručiček na jedno místo. Frӧhlichovi v nich šlo o osobní až meditativní prožitek. Postupem času však do Vojtovi práce přichází lezení. Sport, který ho baví, naplňuje a praktikuje již na poměrně slušné úrovni. Lezení však, jak se nejspíše shodneme, není jen sportem, ale i určitým životním stylem, spjatým s přírodou, pohodou a potenciálně i s otevřeným až alternativním myšlením. A podobně jako avantgardní umělci 20. století i Vojta začal brát své umění jakou součást života, života lezce. Fotografii, či jiné výtvarnější techniky uměleckého projevu vyměnil za lezení, za vyjádření, které mu přijde pro něj nejpřirozenější.

Vojtův van, ve kterém cestuje nejen za lezením a uměním

Jenou z prvních prací, které vychází z lezení, je akce nesoucí název „Cca..“ Vojta na své tehdejší škole AVU v Praze v podstatě postavil lezeckou cestu, jejíž chyty představovaly duplikátů předmětů, které se v interiéru školy nacházely (např. hodiny, vypínače světel, zásuvky, jmenovky, apod.). Cesta vedla od vchodu v přízemí až na půdu. Cílem cesty zkrátka bylo – nedotknout se podlahy. A to je nejspíše jedna z hlavních myšlenek Vojtových prací, které se nesou v podobném duchu.

Přelez Akademie výtvarných umění realizovaný v roce 2011. Chyty postavené z duplikátů předmětů existujících v interiéru školy.

 V práci „Exprediton“  zahájil retrospektivní výstavu nedávného českého umění tím, že opět oblezl celý interiér galerie ve směru od počátku výstavy k jejímu konci a na zpět. Tedy od současnosti do minulosti a zpátky, přičemž si postavil klasický lezecký bivak u obrazů z roku 1998. V podobném kontextu mohu zmínit i akci „Plato“, kdy společně se spolulezcem Janem Šimánkem slezl Vojtěch tzv. first accent lezecké cesty, které vedla z galerie Plato výše do budovy, mimo jiné i skrze soukromé byty.

Vojta a Jan Šimánek při přelezu budovy v Ostravě, kde sídlí galerie Plato

Kromě vyloženě lezeckých aktivit Vojta do galerií a jiných uměleckých instalací přináší například i slack-line. Jeho diplomová práce „Flow, polyester“ představovala instalace 52 metrů dlouhé slack-liny v nejvyšším patře dvorany Veletržního paláce (kde sídlí Národní Galerie), na které se několikrát denně Vojtěch pohyboval.

52 metrů dlouhá slack-line natažená v nejvyšším patře Veletržního paláce Národní galerie. Vidíte Vojtu?

Samozřejmě Frӧhlichovi práce jsou pestrobarevnější. Mimo jiné například založil i klub – restaurant/buffet pro studenty AVU, se kterým se účastnil i poměrně vtipného dílu Ano, Šéfe. Já jsem Vás však chtěl logicky seznámit s propojením lezení a umění.

Vojta v pořadu Ano Šéfe! s jeho buffetem pro studenty AVU. Byl to vcelku vtipný díl, možná bude i na Uložt.to ….

Že je Vojta úspěšný umělec, dokazuje i to, že byl v roce 2015 již podruhé nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého, což je cena, kterou vyhrává umělec do 35 let, jenž se pohybuje v České Republice a zalíbí se nejvíce odborné porotě. Už jen nominace mezi 5 nejlepších je veliký úspěch, samotné vítězství je v podstatě potom podobná „cool“ trofej jako Oscar. Vojta však bere umění jako stejnou součást života jako lezení. Stejně jak se pohybuje v ateliéru, ve školách a v galeriích, tak se pohybuje i na lezeckých a jiných sportovních tripech, o kterých se můžete dočíst i na takových serverech jako je třeba hannibal.cz.

Vojta ve svahu v Chamonix.

Letos ve skalách.

Možná se ptáte, proč je to vlastně umění? Bohužel vám na to neposkytnu ani konečnou, ani odbornou a ani obecně platnou odpověď.  Za sebe můžu říct, že mě na Votjových pracích baví právě to, jak jsou pro umělecký svět nevšední a přitom pro Vojtu je to klasická součást života. A tak to asi zkrátka v moderním a současném umění chodí – záleží na kontextech.

Vojta na slack-lině ve skalách.

Pokud by vás Vojta  Frӧhlich zaujal, určitě se můžete podívat na jeho profil v artyčoku nebo rovnou na záznam jeho tréningového přelezení cesty „Cca“ na Avu:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *